Komunistická strana Československa ovlivňovala vývoj v naší zemi a život jejích obyvatel zásadním způsobem po dobu delší než 40 let. Přesto dodnes nebyly vydány ani v češtině, ani ve slovenštině vědecky zpracované dějiny této strany. Ústav pro soudobé dějiny Akademie věd ČR, v. v. i., který vznikl po pádu komunistického režimu, se studiu dějin KSČ a její vlády soustavně a dlouhodobě věnuje. Výsledkem jeho činnosti je řada řešených výzkumných projektů, stovky odborných studií a desítky vědeckých publikací. V současné době připravuje s Nakladatelstvím Academia k vydání souhrnný přehled dějin KSČ.

 

Předkládaná brožura přináší nástin vývoje Historického ústavu AV ČR od jeho založení v roce 1921 do současnosti, se zvláštním zaměřením na období 1990–2017. Text sleduje proměny od původního ústavu, zaměřeného na přípravu kritických edic pramenů, do podoby univerzálně pojatého centra pro výzkum českých, československých a obecných dějin. Hodnotí výsledky činnosti této neuniverzitní veřejné výzkumné instituce ve zpracování dějin středověku, raného novověku, 19. a 20. století, teritoriálních studií, historické geografie a kartografie, jako servisního pracoviště oboru (bibliografie, oborové časopisy, databáze) a jako reprezentanta české historiografie v evropské badatelské síti a na světových kongresech.

Pamětní místa spoluvytvářejí kolektivní historickou paměť a představují její autentický otisk. Odrážejí různorodost svých iniciátorů i rozmanitost jejich intencionálního odkazu k minulosti; zrcadlí nejen minulost, ale i přítomnost, resp. dobu svého vzniku. Nesou symbolické obsahy, jejichž všestranná analýza dovoluje konstituovat obraz, jak je minulost společností reflektována. Sešit prezentuje charakteristické ukázky pamětních míst na komunistický režim dokumentovaných Ústavem pro soudobé dějiny AV ČR, v. v. i., v rámci širšího výzkumu.

Moderní národy v Evropě i mimo ni si v průběhu dějin vytvořily velké národní biografické encyklopedie, přinášející základní informace o osobnostech svých kulturních elit. V českých zemích srovnatelné dílo vzniká v posledních dvou desetiletích jako velká kolektivní práce dnes už mnoha desítek autorů, a to jak z akademických a vysokoškolských pracovišť, muzeí a archivů, tak i zájemců z řad široké veřejnosti. Vydávání Biografického slovníku českých zemí patří k hlavním úkolům Historického ústavu, v jehož rámci jej zpracovává samostatné oddělení biografických studií.

 

The Czech Historical Institute in Rome (Istituto Storico Ceco di Roma), established in late 1993, was admitted to Unione Internazionale in 1998, but its roots reach back much further. It follows in the steps of the Czech Historical Expedition (1887–1914) and the Czechoslovak Historical Institute in Rome (1923–1939, 1945–1948). Being the only foreign facility involved in the third scientific field of the Czech Academy of Sciences, it can fully rely on the Academy’s financial support. It may indeed rank among the smallest and, from the point of personnel, most modest institutions in Rome, but it is rather enterprising in its research and publication activities (continuous publication of several editions and many other printed publications, which considerably expand our knowledge not only in the sphere of Church and religious history, but also on the history of culture, politics and even economics). Contemporary Czech historiography would today be almost unimaginable without the consistent contributions from the research carried out in Rome.

 

Pokud se podíváme na mapu okupované Evropy nebo alespoň na její centrální část, tedy na Evropu střední, uvidíme krajinu posetou koncentračními tábory a jejich pobočkami, pracovními a převýchovnými tábory a tábory zajateckými. Ušetřeno nebylo ani území dnešní České republiky, ačkoliv většina poboček koncentračních táborů se nacházela na území odtrženém od Československa v roce 1938 nebo na území výcvikových prostorů Waffen-SS, které nespadaly pod protektorátní jurisdikci.
Přesto i na území takzvaného Protektorátu Čechy a Morava existovaly pobočky koncentračních táborů, tábory internační, převýchovné i zajatecké. Především táborů pro válečné zajatce a táborů pro zahraniční dělníky, z nichž někteří pracovali pro třetí říši dobrovolně, bylo na našem území takové množství, že je prakticky vyloučeno je všechny zmapovat a popsat. Celkem fungovalo na území dnešní České republiky více než 600 táborů – počet, který asi většinu čtenářů překvapí, stejně jako fakt, že v blízkosti jejich bydliště existovalo nacistické represivní zařízení různého určení.

 

Český historický ústav v Římě (Istituto Storico Ceco di Roma), zřízený koncem roku 1993, navazuje na činnost České historické expedice (1887–1914) a Československého historického ústavu v Římě (1923–1939, 1945–1948). Patří sice mezi nejmenší a personálním vybavením nejskrovnější římské ústavy, ale přesto je badatelsky a publikačně velmi aktivní. Vydává několik publikačních řad (Bollettino dell´Istituto Storico Ceco di Roma, Biblioteca dell´Istituto Storico Ceco di Roma, Acta Romana Bohemica, Epistulae et acta nuntiorum apostolicorum apud imperatorem a Monumenta Vaticana res gestas Bohemicas illustrantia), ale také řadu dalších publikací, které zásadně rozšiřují náš obzor nejen v oblasti církevních a náboženských dějin, ale také v dějinách kulturních, politických a dokonce i hospodářských. Bez soustavného obohacování římským výzkumem si lze současnou českou historiografii už jen stěží představit.

Se zájmem o umělecký místopis se setkáváme již od 16. století, nicméně systematické mapování uměleckých památek probíhá na půdě Akademie věd posledních 120 let. Svého času bývala tato mravenčí práce přidělována takřka „za trest“ politicky nedostatečně angažovaným výzkumníkům, ale úspěch výsledné rozsáhlé řady Umělecké památky Čech (přezdívané „upečenec“) autorům zajistil nejen dobré jméno, ale také Národní cenu. Soupisové práce pokračují neméně ambiciózními projekty Umělecké památky Moravy a Slezska a Umělecké památky Prahy.

 

 

Pochody a transporty smrti na území dnešní České republiky jsou velmi málo zpracovaným a přitom pro pochopení fungování nacistické politiky konečného řešení velmi zásadním fenoménem. Jejich primárním cílem v závěrečné fázi války (a nejspíše i ve fázi předchozí) zjevně bylo zahladit stopy po tom, čemu nacisté říkali konečné řešení.
Pochody se snažily pohybovat po vedlejších silnicích a odlehlých cestách, vězni byli zabíjeni za vybočení z řady či za zpomalení v pochodu. Nebyly jim poskytnuty prakticky žádné potraviny (často jim stráže zakazovaly i jíst trávu), spali pod širým nebem.
Na příkladu jednoho transportu, který se změnil v pochod, pak zase v transport a následně byl rozpuštěn, když ze skoro 900 vězňů bylo naživu asi 30, a na příkladu jednoho transportu, jehož trasa i příběh jsou hodně atypické, se autor pokouší přiblížit atmosféru jara 1945 v českých zemích.