Pokud se podíváme na mapu okupované Evropy nebo alespoň na její centrální část, tedy na Evropu střední, uvidíme krajinu posetou koncentračními tábory a jejich pobočkami, pracovními a převýchovnými tábory a tábory zajateckými. Ušetřeno nebylo ani území dnešní České republiky, ačkoliv většina poboček koncentračních táborů se nacházela na území odtrženém od Československa v roce 1938 nebo na území výcvikových prostorů Waffen-SS, které nespadaly pod protektorátní jurisdikci.
Přesto i na území takzvaného Protektorátu Čechy a Morava existovaly pobočky koncentračních táborů, tábory internační, převýchovné i zajatecké. Především táborů pro válečné zajatce a táborů pro zahraniční dělníky, z nichž někteří pracovali pro třetí říši dobrovolně, bylo na našem území takové množství, že je prakticky vyloučeno je všechny zmapovat a popsat. Celkem fungovalo na území dnešní České republiky více než 600 táborů – počet, který asi většinu čtenářů překvapí, stejně jako fakt, že v blízkosti jejich bydliště existovalo nacistické represivní zařízení různého určení.

 

Český historický ústav v Římě (Istituto Storico Ceco di Roma), zřízený koncem roku 1993, navazuje na činnost České historické expedice (1887–1914) a Československého historického ústavu v Římě (1923–1939, 1945–1948). Patří sice mezi nejmenší a personálním vybavením nejskrovnější římské ústavy, ale přesto je badatelsky a publikačně velmi aktivní. Vydává několik publikačních řad (Bollettino dell´Istituto Storico Ceco di Roma, Biblioteca dell´Istituto Storico Ceco di Roma, Acta Romana Bohemica, Epistulae et acta nuntiorum apostolicorum apud imperatorem a Monumenta Vaticana res gestas Bohemicas illustrantia), ale také řadu dalších publikací, které zásadně rozšiřují náš obzor nejen v oblasti církevních a náboženských dějin, ale také v dějinách kulturních, politických a dokonce i hospodářských. Bez soustavného obohacování římským výzkumem si lze současnou českou historiografii už jen stěží představit.

Se zájmem o umělecký místopis se setkáváme již od 16. století, nicméně systematické mapování uměleckých památek probíhá na půdě Akademie věd posledních 120 let. Svého času bývala tato mravenčí práce přidělována takřka „za trest“ politicky nedostatečně angažovaným výzkumníkům, ale úspěch výsledné rozsáhlé řady Umělecké památky Čech (přezdívané „upečenec“) autorům zajistil nejen dobré jméno, ale také Národní cenu. Soupisové práce pokračují neméně ambiciózními projekty Umělecké památky Moravy a Slezska a Umělecké památky Prahy.

 

 

Pochody a transporty smrti na území dnešní České republiky jsou velmi málo zpracovaným a přitom pro pochopení fungování nacistické politiky konečného řešení velmi zásadním fenoménem. Jejich primárním cílem v závěrečné fázi války (a nejspíše i ve fázi předchozí) zjevně bylo zahladit stopy po tom, čemu nacisté říkali konečné řešení.
Pochody se snažily pohybovat po vedlejších silnicích a odlehlých cestách, vězni byli zabíjeni za vybočení z řady či za zpomalení v pochodu. Nebyly jim poskytnuty prakticky žádné potraviny (často jim stráže zakazovaly i jíst trávu), spali pod širým nebem.
Na příkladu jednoho transportu, který se změnil v pochod, pak zase v transport a následně byl rozpuštěn, když ze skoro 900 vězňů bylo naživu asi 30, a na příkladu jednoho transportu, jehož trasa i příběh jsou hodně atypické, se autor pokouší přiblížit atmosféru jara 1945 v českých zemích.

Zkoumání krajiny se podobá čtení starého pergamenu. S využitím vhodných metod lze pod viditelným inkoustem odhalit další vrstvy a záznamy, dokonce i rozluštit vyškrabaný starší text. Stejně tak v krajině při pozorném pohledu odhalujeme stopy minulosti vypovídající o své době. Po celé věky byla krajina tichým svědkem hospodářských změn, rozvoje osídlení, mocenských zájmů i válečných konfliktů…